Jan Nepomucký
Aby nám bylo dáno pochopit celou problematiku tohoto známého, ale rozporuplného světce, musíme se přesunout na začátek, do poloviny 14. století, kdy se předpokládá Janovo narození ve vesnici Nepomuk blízko Zelené Hory, kde měl i získat základní vzdělání v tamějším klášteře. Z r. 1469 o něm pochází první zpráva, je podepsán pod opisem papežské buly jako veřejný notář. Roku 1381 se rozhodl doplnit si své vzdělání a odjel do Padovy. Od chvíle, kdy se vrátil ze studií, je nazýván doktorem Johánkem. V té době už byl také knězem a generálním vikářem (stál hned za arcibiskupem), zastával tedy na svou dobu významné postavení s nemalými příjmy.
Teď se však budeme bavit o někom jiném, Johánek z Pomuku vstoupí do děje až zase za chvíli. V roce 1393 vyvrcholil spor mezi králem Václavem IV. (obr. 1) a arcibiskupem Janem z Jenštejna (obr. 2). Tito dva muži si byli kdysi velice blízcí, Jenštejn byl jeho kancléř a i díky Václavově přímluvě byl zvolen i arcibiskupem. Ovšem události roku 1380 je nenávratně rozdělily. V Čechách propukl mor a mladý král, bojící se o svůj život, uprchl do říše. Arcibiskup ale zůstal a těžce onemocněl. Pohled do tváře smrti jej změnil, začal se více věnovat svému úřadu a úplně se odvrátil od světské části života. Přestal být druhem při divokých pitkách a honech, které Václav pořádal mnohem radši než sněmy, a jal se nerozumnému králi promlouvat do duše. To si arogantní a popudlivý mladík nenechal líbit a sesadil arcibiskupa z funkce svého kancléře. Dokonce zašel tak daleko, že jej i zajal a věznil na Karlštejně. Jeho místo měli zaujmout přihlouplí pochlebovační zemánci, se kterými král tak rád trávil volné chvíle. Po nekonečných tahanicích o majetek, vysilujících obě strany se měl Jenštejn s králem sejít v Praze, aby byl dohodnut mír. Arcibiskup prchlivému králi nedůvěřoval, ale na radu Nepomuckého nakonec přijel. Místo dohody byl však i se svým doprovodem nečestně zajmut a odveden k výslechu. Při cestě na Starou rychtu se ale arcibiskupovi podařilo uniknout a potupně utéct z Prahy. Ne tak už jeho služebníkům, kteří se výslechu od podezíravého Václava nevyhnuli. Měli prozradit, s kým se Jenštejn proti němu spolčuje. Kněží samozřejmě nic nevěděli, tedy alespoň nic nevyzradili. To krále rozlítilo natolik, že přikázal použít mučidla. Mezi třemi nešťastníky byl i nebohý Johánek. Zlí jazykové tvrdí, že při trýznění asistoval i sám král. Jeho činy lze částečně vysvětlit tím, že byl opilý, jako ostatně téměř pořád, to jej však neomlouvá, spíš ještě víc očerňuje. Václav si s postupným vystřízlivěním uvědomoval následky svých činů a výslech k ničemu nevedl, a tak nechal vězně propustit. Ještě předtím však museli podepsat listinu, ve které stálo, že s nimi bylo slušně zacházeno… Johánek už ale podepsat nemohl, mlčky skonal na mučidlech. Jeho smrt měla zůstat v tajnosti, a tak byl v noci zašit do pytle a vhozen z Karlova mostu do Vltavy… Psal se 20. březen 1393 a Jan Nepomucký nastoupil svou závratnou posmrtnou dráhu.
Místo, kde byl údajně shozen, je dnes označeno pěticípým křížem se stejným počtem hvězd, jedním ze světcových atributů (obr. 3). Hvězdy jsou ale až barokním přídavkem, stejně jako většina informací o něm. Jako trest od Boha za umučení kněze prý vyschla Vltava, ale v některých pramenech je uváděna povodeň. Když se touto problematikou zabýval Dobrovský, zastával názor, že nějaká voda přece ve Vltavě být musela, jinak by se kněz neutopil, ale utloukl-z dnešního pohledu je to však téměř jedno, protože ohledáním kostry se zjistilo, že Nepomucký byl před shozením do řeky již mrtvý… Na Karlově mostě také stojí Nepomukova socha z roku 1683 (obr. 4). Zhruba po týdnu bylo tělo kněze vyzvednuto a pohřbeno v klášteře cyriaků u svatého kříže, někde v místech dnešního hotelu Intercontinental. Odtud bylo někdy před rokem 1416 přeneseno do katedrály, kde byl zbudován jednoduchý hrob, obehnaný nízkou mříží.
V 16. století se stává z obyčejného kněze mučedník, oblíbený zejména mezi prostým lidem. Nikomu nevadí, že není svatořečen, ani blahořečen, zázraky koná Nepomucký jako na běžícím pásu. Kněžím se však nelíbí, že taková úcta je vyjadřována někomu nesvatému a že tím pádem ani nelze Janovi zasvětit kostel či za něj sloužit mše, začíná proto zdlouhavý a vysilující proces usilující o svatořečení, táhnoucí se až do 18. století, kterého se zúčastní králové, arcibiskupové, kněží i šlechta jak finanční, tak materiální podporou. Zatím jsou Johánkovi stavěny sochy, stává se patronem mostů, rybářů a převozníků, rozšiřují se pověry o jeho smrti a o bezmezné krutosti krále Václava a každý druhý rok vychází zaručeně „pravdivý“ životopis Jana Nepomuckého, samozřejmě plný nových lží.
Blahořečení se dočká Jan Nepomucký až v roce 1719, o deset let později, 1729 je i svatořečen, k čemuž jsou potřeba 4 zázraky (k těm se vrátíme později) i stálost a pevnost kultu. Vše Jan splňuje a na jeho počest jsou v Praze uspořádány mimořádně drahé, ale opravdu působivé osmidenní oslavy, které jsou vlastně přehlídkou celé barokní kultury. Blýskli se zde opravdu všichni-malíři, sochaři, hudebníci, básníci, spisovatelé, hudebníci a především kazatelé.
Ke konci 19. století kult upadá i kvůli tomu, že se objevují spekulace a o světcovu pravost se vedou sáhodlouhé hádky, jichž se zúčastní jak přední čeští historici té doby, tak samozřejmě i kněží. Na začátku 20. století, po revoluci, dokonce dochází k ničení světcových soch a zpochybňování jeho významu.
Pravdy a lži o Janu Nepomuckém
1. DVA JANOVÉ A DVĚ DATA
Jan z Krumlova, děkan kapituly, byl první, kdo „přidělal“ druhého Nepomuka, ale rozhodně ne záměrem. V roce 1483 se rozhodl sepsat dějiny pražské kapituly. Stránku si nadepsal letopočtem 1383 a začal psát: „Johánek z Pomuka utopen z mostu. Bohuslav děkan 1409, zřekl se děkanství r. 1415…“ Zřejmě si neuvědomil, že jeho zápis začíná špatným datem, které dalo vzniknout dvěma Johánkům, jednomu, který měl být utopen v r. 1383 králem Václavem IV. pro zatajení zpovědního tajemství královny Jany (Johanny), a druhému, zemřelému 1393 pro potvrzení volby kladrubského opata. Církev samozřejmě měla zájem o prvního Jana, jehož datum smrti bylo také následovně vyryto na jeho hrobě v katedrále. Problém s daty se podařilo objasnit až po objevení žaloby Jana z Jenštejna papeži, kde je mezi poklesky Václava IV. uvedena i tato vražda, samozřejmě se správným datem 1393 a i se správným důvodem, tedy pro potvrzení kladrubského opata.
2. ZPOVĚDNÍ TAJEMSTVÍ?
Při svatořečení je potřeba, aby mučedník zemřel při obraně či šíření víry. Tento předpoklad však Jan rozhodně nesplňoval, zemřel zbytečně a z čistě politických důvodů, chybu udělal Václav Hájek z Libočan, dnes se ale nikdo nedozví, kde neprozrazení zpovědního tajemství jako důvod Nepomukovy smrti našel či jestli si jej jen nevymyslel, protože neznal pravý důvod. Každopádně Jan Nepomucký nemohl být zpovědníkem královny Johanny, protože ta byla v té době již sedm let po smrti, a jako zpovědník druhé Václavovy manželky Žofie nikde uváděn není…Balbín o tomto píše: „I napadla chlípného a zlobivého krále chuť, kdyby se nějak dozvěděti mohl, co se královna zpovídala, jaké hříchy vyznávala, co by o manželu smejšlela, zdaž by koho jiného milovala, a jiné věci, které láskou oslepené tyranství a podezřelosti plné může a má obyčej smysliti.“ Tento omyl opakovala po Balbínovi a Hájkovi většina dalších barokních historiků.
3. ČTYŘI ZÁZRAKY
Za první zázrak se považuje, že jazyk, symbol neprozrazeného zpovědního tajemství, v hrobě nezetlel a při exhumaci byl nalezen v lebce.
Druhým zázrakem je, že domnělý jazyk po 6 letech v křišťálové schránce při opětovném zkoumání mírně nabobtnal, získal červenou barvu a začala v něm prý pulzovat krev.
Třetí zázrak je zachránění malé Rozárky od utopení. V zimě spadla do řeky a prý byla pod ledovou vodou skoro půl hodiny, když v tom se zastavilo kolo nedalekého mlýna a malá dívenka se objevila na hladině. Po několika minutách v teple se probudila a vyprávěla, že se jí pod vodou zjevil Jan Nepomucký a řekl, že jí zachrání.
Posledním zázrakem je uzdravení Terezie Veroniky Krebsové v roce 1701. Dívka dostala do ruky nešťastný zánět, že jí po několika měsících ruka úplně ochrnula a skoro se scvrkla. Prý se ale vroucně modlila k Janu Nepomuckému, a ten se jí prý jednou ve snu zjevil a ruku uzdravil, takže s ní mohla normálně hýbat jako předtím.
4. JAZYK – ZÁZRAK NEBO VYSVĚTLITELNÝ JEV?
Objevení relikvie (obr. 5) bylo považováno za nesporný zázrak, protože v té době byla podobná událost nevysvětlitelná. Dnes se na to ovšem dávají lékaři dost skepticky. Jednak bylo zjištěno, že jazyk je vlastně kus mozku, a že jeho přečkání tří století se dá racionálně vysvětlit. Teorií je více, včetně dosti fantastických či již vyvrácených, ale nejpravděpodobnější je, že tkáň zmýdlovatěla přeměnou tělesného tuku, nebo je důvod v unikání plynů z bílkovin a samozřejmě zvláštního prostředí v katedrále.
Zázračné zčervenání relikvie po několika letech je vysvětleno přijmutím další vlhkosti z ovzduší, krev je samozřejmě hloupostí.
5. BYL VÁCLAV IV. TYRAN?
Když se princ narodil, bylo Karlovi již 45 let a marně čekal na mužského potomka. Václav byl vymodlené dítě a stárnoucí císař do něj vkládal všechny své naděje. Byl neúměrně rozmazlován, ve 2 letech jej dal otec korunovat na českého krále a v 15 jej protlačil až na římský trůn, nehledě na Václavovy schopnosti. Přehnaná péče a pocty se projevili na králově psychice, nebyl zvyklý na práci ani na prohry. Byl stále více popudlivý a arogantní, zuřil při sebemenším odporu. Své nezdary utápěl ve víně, které se stalo jeho jediným východiskem ze situací, které nedokázal nebo nechtěl řešit. Pokud nebyl opilý, byl prý ale vynikající a příjemný společník. Jeho nechuť k povinnostem se ovšem projevovala tak okatě, že byl dokonce dvakrát zajat a vězněn od šlechty a od svého bratra Zikmunda. V roce 1400 byl sesazen z trůnu římského krále. Císařem, jak si přál otec, se rozporuplný Václav nikdy nestal a naděje, vkládané do něj celým královstvím, splnit nedokázal, ač zřejmě chtěl. Jeho neúměrné pití se mu ale stalo osudným, umřel na epileptický záchvat, častou nemoc alkoholiků…
6. JAK OVLIVNIL JAN NEPOMUCKÝ KULTURU?
Odpověď je :značně, minimálně českou, ale mnoho děl pochází i z Německa, kde se Nepomucký také těšil velké popularitě. Nejvíce ovlivnil asi literaturu, vznikla o něm spousta životopisů a studií, ale i mnoho divadelních her. V baroku, často mylně nazývaném „temné“, byl Jan cosi jako naděje a ideál. Vyvrácena je i domněnka, že Nepomucký byl církví oslavován, aby lid zapomněl na Husa. Velice inspiroval samozřejmě i malíře a hlavně sochaře, vždyť světec byl téměř na každém mostě…
7. SVĚTCOVY ATRIBUTY
Je zobrazován s pěti hvězdami, biretem na hlavě a křížem v ruce, někdy i s jazykem, zámkem nebo rybou jako důkazem mlčenlivosti, ale také s perem, což je odznak jeho funkce-vikář (úředník, tedy i písař) či s palmovou ratolestí.
Použitá literatura:
Vlnas, Vít: Jan Nepomucký – česká legenda. První vydání, Mladá fronta, Praha 1993
Spěváček, Jiří: Václav IV. 1361-1419. K předpokladům husitské revoluce. První vydání, Svoboda, Praha 1986
Lesný, Ivan: Druhá zpráva o nemocech slavných. První vydání, VPK, Praha 1994
Zpráva o nemocech mocných. první vydání, Horizont, Praha 1984
Bělina, Pavel a Fidler, Jiří: Os
